MAREK ŠINDELKA: MAPA ANNY, ODEON, PRAHA 2014
Klobouk dolů před inteligentně napsanou a prokomponovanou knihou sdružující deset dobře vybraných textů, které si nepochybně zaslouží označení povídka. Marek Šindelka v ní prokazuje, že tato prozaická forma nemusí být – tak, jak se mnozí spisovatelé mylně domnívají – jen zručně odvyprávěným záznamem zábavné historky ze života, ale také osobitou formou literárního myšlení a jazykově vybroušenou výpovědí. Promluvou, která vyrůstá z potřeby literárními prostředky vykreslit a analyzovat činy a city tvora zvaného člověk.
Šindelka je prozaik hloubavý, jenž pečlivě klade slova a věty v naději, že se mu tak podaří adekvátně vystihnout stavy mysli, tedy podat literární obraz určitého typu lidské existence. K epickým příběhům a postupům je značně skeptický, přesněji – jak se v knize několikrát opakuje – hnusí se mu. Zjevně proto, že příběhy mají skutečnost našeho každodenního bytí interpretovat lživě, činit z něj něco zcela samozřejmého. Používají ji jen jako kulisu pro stále se opakující a již mnohokrát recyklované zápletky a pointy. Naproti tomu on sám, věrný naturelu lyrického básníka, má spíše tendenci vyjadřovat a rozebírat jedinečné emoce a specifické mezilidské konstelace. Baží po úniku, po sestupu pod povrch jevového, kde lze snad najít zdroj onoho podivného nepochopení, které utváří naši individuální i partnerskou existenci. Podstatu Šindelkova přístupu k psaní proto nejlépe vyjadřuje následující proklamace, nikoli náhodou připsaná postavě spisovatele: „Skutečnost žádný příběh nemá. Jen nekonečný počet střepů, které se skládají do nových a nových obrazců v tom šíleném krasohledu našich krátkých životů.“ Šindelkovy povídky s nadhledem a ironií aplikují kaleidoskop stavů lidského vědomí tak, jak je jím zvolené postavy prožívají, ať již ve chvílích samoty, anebo v okamžicích, kdy se – většinou víceméně marně – pokoušejí navázat kontakt s těmi druhými. Princip nekonečného počtu střepů se v nich transformuje v motiv lidské duše jako krystalu vytvářeného množstvím drobných plošek, které je těžko zahlédnout z jednoho zorného úhlu. Autorova hodnotová a interpretační perspektiva je navíc umocněná jistotou, že svět, jehož jsme součástí, má nemalé chyby, o nichž je třeba mluvit a psát. Reflektuje je v jejich podobě privátní, takřka archetypální, ale i v rovině individuální, civilizační a společenské (nikoli ovšem stranicko-politické). Poslední jmenovaná se mu spojuje s všudypřítomnou mediální manipulací, jakož i s falší a lživostí reklamních obrazů, jimž se dnešní zmanipulované lidstvo marně snaží dostát.
Diagnózou obou těchto podob „chyby“, jež spoluutváří naše živoření, je už sám „prolog“ knihy, za nějž lze považovat povídku „Představení začíná“: sondu analyzující situaci, kterou prožívá exhibující bavič (možná shodně s autorem knihy) těsně před tím, než se svou exhibicí předstoupí před publikum. Jeho tréma a strach z přijetí se tu prolíná s „autorskými“ úvahami o tom, proč a jak k těm druhým vůbec promlouvat a také jak je zaujmout, aniž by člověk ztratil sám sebe. Neboť jak autor spolu s promlouvající postavou ví, „každý inteligentní člověk říká spoustu věcí, kterým sám nevěří“.
Většina následujících povídek knihy je přitom věnována Šindelkovu základnímu tématu: míjení, které dle jeho přesvědčení určuje partnerský vztah mezi mužem a ženou. Typickým příkladem je povídka rozkrývající vnitřní svět milenecké dvojice, ženy a muže, kteří už už stáli před rozchodem, když zasáhl osud zvaný náhodné početí dítěte a přinutil je uzavřít sňatek. Na svatební cestu odjíždějí ve víře – či přesněji v bludu -, že je to ten druhý, kdo opravdu miluje a kdo jejich vztah potřebuje. A navzdory pocitům silně prožívané, bezmála nesnesitelné vnitřní prázdnoty, přerůstající až v bolest, se iluzi společně sdílené lásky bez radosti obětují. Motiv ulity, jenž dal této povídce název a který vyjadřuje všeobecné uzavření do vlastních myšlenkových schémat, jakož i neschopnost z nich vystoupit a přímo se dotknout myšlenkového světa našich bližních, je právě tím motivem, který by mohl být logem celé knihy. Podle Šindelky jsme odsouzeni žít v páru, třeba i po celý život, každý z nás si ale vytváří svou vlastní uzavřenou realitu, která mu brání porozumět těm druhým a najít s nimi společnou řeč. Tato vize kauzality citů v různých variacích vymezuje většinu povídek souboru.
Hledám jediné slovo, kterým bych byl schopen Šindelkovy postavy přiléhavě pojmenovat, možná ale postačí, když konstatuji, že jsou přímými antipody literárního typu označovaného v české literatuře po hrabalovském vzoru slovem pábitel. Zcela jim totiž schází ono radostné, až obžerné prožívání přítomnosti. Jsou to naopak lidé sami sobě odcizení, prostoupení pocitem, že jejich přítomnost byla a je nezměnitelný omyl. Vegetují uzavřeni do vlastních emocí, úvah a spekulací, aniž by byli schopni přímého aktivního prožívání věcné skutečnosti, spontánního spojení s někým jiným. Třebaže se knihou mihne i motiv samovolně vypuknuvšího sexu mladého páru (jenž je autorovi výrazem naděje), většina postav se raději oddává analytickým úvahám o vztazích než přímému tělesnému obcování se životem. Pocity jejich osamocení navíc ještě násobí fakt, že soukromé vnitřní vesmíry, které by se mohly v individuálních ulitách skrývat a dávat jim hlubší smysl, jsou často téměř vyprázdněné, což podněcuje touhu je nějak naplnit. Případné splynutí je pak jen velmi krátkodobou záležitostí, vyžadující nejednou i určité násilí. Přinejmenším duševní.
Motiv vnitřní prázdnoty se Šindelkovi spojuje především s vlastním pohlavím, tedy s muži, kteří u něj nikdy nejsou – až na výjimku v povídce „Architekt“ – sebejistými, plnohodnotnými osobnostmi, ale spíše odlesky dominantních partnerek a matek. Jejich ochota se přizpůsobovat je ženami paradoxně přijímána spíše negativně, jako nedostatek vytoužené mužnosti.
Naopak ženy jsou u Šindelky vzývány a prozkoumávány jako tajemné objekty, jež by svou hloubku snad mohly mít. Alespoň autor a jeho vypravěči v to věří, a proto touží vykreslit a pochopit jejich „mapy“. Důsledkem je, že se při kresbě ženských postav oslabuje jeho skrytý, nicméně vždy přítomný nadhled a ironie. Jsou to ostatně právě ženy, které jsou – vedle čtenářů knihy – Šindelkou, respektive jeho vypravěči přímo oslovovány, skoro jako by cílem fabulovaných povídek bylo je vyprovokovat k odpovědi a reakci. Psaní povídek totiž Šindelka vnímá jako možnost, příležitost, jak nedostatky v naší mezilidské komunikaci identifikovat a jak o nich začít vést dialog.
Nejsem si jist, že právě tento typ postav je „šálek mého čaje“, avšak způsob, jakým o nich autor píše, mě baví a zajímá.
Autor: Pavel Janoušek
Marek Šindelka 